V naší republice je déšť prakticky tím jediným, co doplňuje vodní zdroje. Na rozdíl od jiných zemí nemáme žádnou velkou řeku, nýbrž v naší zemi pramení. Proto jsme na srážkách závislí, a to nejen na jejich síle a rozložení, ale také kvalitě.
To je také jeden z důvodů, proč byly kyselé deště u nás takovým problémem. Avšak ačkoliv se situace za posledních dvacet let značně zlepšila, neznamená to, že zmizely úplně. Navíc se na mnoha místech dodnes potýkáme s jejich důsledky. A ty jsou mnohdy velmi závažné.
Ty první jsou přímé, kdy na listy či jehličí stromů v podstatě padala kyselina. To vedlo k jejich odumírání a následně odumření celého stromu. Díky tomu byly na mnoha místech zničeny doslova celé lesy, které se dnes snažíme nahradit. To však není tak snadné, neboť než vyroste, trvá to bez nadsázky desítky let. A tolik doby zatím neuplynulo.
Další důsledky byly nepřímé. Kyselé deště způsobily také okyselení půdy, což změnilo druhy rostlin, které tam mohly žít. Ty, které kyselou půdu nesnesly, v daných lokalitách vymřely, ačkoliv tam dříve byly hojné a byly nedílnou součástí místního ekosystému. Jistě, dnes se tam začínají vracet, avšak je to pomalý proces, neboť půda se své kyselosti zbavuje jen velmi pomalu.
Bylo by však mylné si myslet, že je tento problém vyřešen. Ačkoliv totiž samozřejmě došlo ke zlepšení, neznamená to, že situace je dobrá. Na mnoha místech naší planety jsou deště stále ještě velmi kyselé a likvidují místní ekosystém, a to včetně plodin pěstovaných pro potravu. Jaké škody jsou tím napáchány, asi není třeba říkat.
Proto je rozhodně na místě, aby byly i nadále přijímány celosvětové směrnice, které by výskyt tohoto fenoménu zmírňovaly. Ačkoliv se to totiž nezdá, ochrana přírody by měla být naší prioritou dřív, než bude pozdě. Následné škody pak už budeme jen těžko napravovat.